středa 19. prosince 2018

Rok v lese

Les se chystá na zimu a já se tam znovu pojedu podívat až v novém roce. A tak bych si tu odložila zpětný pohled na rok, co bude za chvíli končit....
Fotek se mi nepodařilo mnoho, chtěla bych to napřesrok vylepšit (ale to je klasickej problém: když se dějí zajímavé věci a mám co dělat, ani mi focení na mysl nepřijde).


Začátek května. Jaro začlo parádně, dobromysl vylézá z louky, záhony jsou vypleté a oseté a sekání už začalo. Dost bylin pomrzlo kvůli pozdním holomrazům, ale jinak všecko vypadá nadějně....

Louka je plná bylin, spousty různých. Kromě kontryhele tam roste třeba jitrocel, jetely, řebříček, třezalka, řeřicha..... a mnohé jiné. Barvy si louka ladí hlavně do žluté a modré. A bzučí tu spousta hmyzu, lezou pavouci a ještěrky....


Červen. Deště se nám většinu roku vyhýbaly, tohle je typickej pohled i když už to vypadalo nadějně: déšť jde okolo, setmí se, hřmí a vidíme jak voda padá za severními kopci... (no ale párkrát přecejen zapršelo, abych počasí nekřivdila).

Růže stolistá na záhoně v lese. Je tuze statečná, doufám že to zvládne (a příští rok už se mi snad opravdu podaří přesadit ji na nějaké lepší místo).

Takhle ten lesní záhon vypadá z dálky, asi o dva týdny později.


A všude jsou třešně obalené plody. Kdysi tu byla třešňová alej, zbylo po ní několik prastarých umírajících stromů a desítky semenáčů různé velikosti a různé velikosti a chuti třešní, od malých trpkých ptáčnic po světlé sladké a šťavnaté........


Stejný lesní záhon, i s maringotkou v pozadí (několik let mi byla útočištěm, teď snad poslouží kamarádům, jen na trochu jiném místě). Vděčnost.


Září. Sucho trvá, schnou i keře v lese, o loukách a záhonech ani nemluvě. Byliny jsou rády že přežívají, moc se mi jich nasbírat nepodařilo. Javory a břízy taky pomalu shazují listy, ale duby mají hluboké kořeny a pořád vypadají víceméně spokojeně. Je jich v lese celkem dost a jsou moc krásné. Co nejvíc jich chceme při obnově lesa zachovat (a ještě přidat lípy, ořešáky, buky, jedle....)


Zářijový obrázek je z jiného lesa blízkého mému srdci: z toho, co roste na úpatí Děčínského Sněžníku a kde jsem v dětství trávila spoustu času. Michaelský den s ranní mlhou v údolí a sluncem nad kopci.


Trnky zralé už na začátku října (všechno je letos tuze brzo).


A další kolo trnek o dva týdny později.


Letošní loučení s lesem. První mrazíky. Keře jsou zasazené, byliny snad vydržej, a nezbývá než doufat že zima přinese hodně sněhu a ten pak bude pomaličku tát. Aby stromy nějak dohnaly letošní žízeň.


Díky. A těším se na jaro :-)